Povídání ze života chovatele
Ajlet (Čiby)
Ahoj, dovolte, abych se představila. Jsem psí dáma plemene Bouvier des Flandres, to je po česku flanderský bouvier, ale francouzsky to podle mě zní lépe. V průkazu původu mám uvedeno jméno Aljet, ale mí lidé mě odjakživa volají Čiby. Když jsem se k nim přidala, byla jsem maličké štěňátko, hotový černý medvídek. Prostě kousek k pomilování – a to mi zůstalo.
Z medvídka jsem vyrostla v dámu a černý kožíšek mi krásně prokvetl, to znamená, že v černé srsti mám bílé chloupky. Zároveň jsem trochu zmoudřela, přece jen musím dbát na určité vychování, i když od přírody jsem temperamentní povaha. To ten francouzský původ. Teď už skoro neštěkám, jenom když se rozčílím. Což ovšem neznamená, že bych si neuměla ohlídat svoje, bez mého souhlasu k nám nikdo cizí nesmí.
Taky mě lidé brali na výstavy, z počátku jsem trochu zlobila, když jsem v kruhu nechtěla moc poslouchat. Časem jsem ovšem zjistila, že mým lidem dělá ohromnou radost, když se ukážu v tom nejlepším světle, a já za to dostanu nějakou dobrotu. Což je rozhodně plus, takže jsme nakonec vybojovali i nějaké ty tituly.
Ale abych nemluvila jen o výstavách, byla jsem několikrát na námluvách za jinými bouviery a pak jsem měla štěňátka. Občas mi nějaké přivezou ukázat, abych viděla, jak vyrostlo a jaký je z něj fešák. Vypadají velice spokojeně, takže nemám strach, že by se měli nějak špatně. Jednou mi ale mí lidé připravili nečekané překvapení, jedno ze štěňátek, holčičku, mi nechali. Prý abych ji vychovala k obrazu svému. Umím toho spoustu, což o to, ale co to dá práce naučit to hloupé štěně, to jistě pochopíte. Jen jak dlouho jí trvalo, než se naučila, že pod kola auta se neleze, že povely má dělat ihned a ne pozítří (to jí občas musím ukázat dodnes), že se v jídle nemá nimrat a přebírat ho, ona je na rozdíl ode mě moc vybíravá, a přitom mě přerostla o dva centimetry.
Ale není černá jako já, je světle šedá, žíhaná. Ani povahou není po mě, je klidnější, ale přitom skáče a běhá, jako by neznala, kdy se má unavit. Začala taky jezdit na výstavy, a já se přiznám, že z počátku jsem na ni trochu žárlila. Ale co, ať pozná to, co já už mám okouknuté. Už s ní byli na svodu, rentgenu kyčlí a spoustě výstav, kde je dokonce úspěšnější než já (ale jen o trošku). Dokonce už byla i uchovněna a tím pádem je oficiálně dospělá. Docela rychlost, ne? To to uteklo.
A je to vlastně príma mít takovou kamarádku. Když přijde někdo na návštěvu, tak se předvádíme, jaké jsme hlídačky – věřili byste tomu, že se nás někdo i bojí? A když máme dobrou náladu, tak se jako pereme, to je pak zábava. Běháme spolu a bojujeme, přeskakujeme se, hrajeme si na schovávanou... prostě olympiáda hadr.
Pokud se chcete dozvědět víc o mně, mojí holce, o nás jako plemeni, napište mi, rádi Vás seznámíme s paničkou, ta o nás ví daleko více.
Čibi
21. 10. 1999
Opustila nás †9. 2. 2004